Výrok poslankyně Peckové byl necitlivý, ale...

Za války a ještě dlouho po ní, kdy důchodce musel žít se svými dětmi v jednom malinkatém domečku, kde si topil dřevem případně uhlím, maso jedli jednou za týden v neděli a to jenom, když náhodou bylo, jinak byli na bramborách či plackách, koupali se v jednom lavoru celá rodina, celý rok šetřili na jedny boty, jinak bylo dost běžné, že se chodilo bosky.

Oblečení bylo jedno na běžný den, druhé na svátek, nic se nevyhazovalo, všechno co šlo spravit se spravovalo, látalo, jak to jen šlo. To všechno a spoustu dalších martyrií (potravinové lístky – příděly jídla, něco jako dnešní stravenky, ale jen na pár základních potravin) podstupovali, jen aby vyšli s penězi a nepřišlo jim to nijak moc divné, protože tak žili prakticky všichni. A léky? Ten luxus nejbohatších? Když se mělo umřít, tak se prostě umřelo. Později za socialismu navšechno paralen... placebo pro chudé.

Dneska si mnozí bydlí sami, často ve velkém domě, topí plynem, vaří na elektrice, denně se koupou nebo sprchují ve vaně v teplé vodě, po městě jezdí veřejnou dopravou, každý den se dosyta nejedí, k příloze si dokonce běžně mohou dát i maso, tehdy se jim o tom ani nesnilo, skříně mají plné šatů a ještě jim často zbývá dost peněz, aby utratili deseti tisíce za zbytečné a předražené věci na předváděcích akcích. Užívají léky, keté vyrobit stálo desetititisíce či statisíce. Přijde jim to často asi jako samozřejmost, jako by to tak bylo vždy. (Za komunismu dostali skoro všichni skoro zadarmo byty – aspoň to komunisti tvrdí.) Přes ten všechen luxus si jich spousta stěžuje, že nemají na nájem, že nemají na inkaso, že nemají na jídlo.

I za komunismu, vyjít z běžného důchodu sedm osm stovek měsíčně nebyl vůbec žádný med a také se muselo velice šetřit, aby to šlo.

Ale ne všichni jsou takoví, je spousta důchodů, kteří si moc dobře uvědomují, jak špatně se dříve žilo nejen jim, ale především jejich rodičům či prarodičům, kteří tehdy byli v důchodu, pokud se ho vůbec dožili, protože se také umíralo mnohem dříve. Těchto důchodců, co neztratili paměť, si velice vážím a není jich málo, jen tolik nekřičí, proto se o nich málo ví.

Já jim všechen ten luxus přeji, já je i chápu, že si stěžují, kdo si nestěžuje nedostane přidáno, ale na druhou stranu si zase my co platíme daně musíme uvědomit, že ten luxus něco stojí, že ho platíme my a že musíme živit děti a nechceme jim předat zrujnovanou zemi, jako to udělali komunisti nám. Proto musíme nastavit mantinely a přesto, že to není snadné, musíme si stát za tím, že přidávat na důchody se bude, až ekonomika pořádně vzpamatuje. Jinak dopadneme jako jiné státy, kde vlády musely důchodcům dokonce důchody razantně snižovat. Jen si představte, že máte důchod najednou o čtyři tisíce menší. My tohle nechceme, proto se vám snažíme vysvětlit, že snížení rychlosti růstu důchodu méně bolí, než přímé snížení důchodů, ke kterém kterému by jinak dříve či později muselo dojít.

Bohužel politici nejdou sami dostatečně příkladem, ale takoví už politici jsou. Jsou jen zrcadlem lidí ve státě a kradou jen o tolik víc o kolik mají větší příležitosti než Franta Vomáčka z Horní Dolní.

Výrok paní poslankyně Peckové: "Ať se nám to líbí nebo ne, úsporná opatření pocítí v tomto případě ve svých peněženkách senioři, ale oni se tomu přizpůsobí. Já to vím, protože s nimi pracuji celý život. Mnozí se narodili za války a svůj život prožili v režimu, který jim žádné extra zbohatnutí nedovolil."

byl možná necitlivý, ale odráží realitu a realita necitlivá je, byla a bude.

Můžete mlsat sladká slovíčka z úst komunistů či jejich levicových bratrů, ale potom Vás stejně budou bolet zoubky, protože růžové brýle nemění realitu, jenom její dočasné vnímání.