Lehké, nenáročné víkendové zamyšlení

Nabízím pár otázek k zamyšlení nad naší podstatou, sám v tom nemám ani v nejmenším jasno, jak je patrno z následujícího a jestli v tom máte jasno vy, budiž Vám země lehká.

K tomuto textu mě inspiroval jiný článek na tomto blogu, zabývající se pokusem o vyvrácení existence duše. Já tu nebudu přímo nic vyvracet, jen píšu otázky, jak mě postupně napadají, když se donutím nad tím přemýšlet.

Co dělá nás námi? Asi elektrochemické pochody v našem mozku a uspořádání synaptických vazeb, ale to není to, o čem chci přemýšlet. Chci to rozvést do filosofické roviny duchovna, tak čím začít? Je-li duše spjata s našimi činy a úmysly, pak je nutně spjata s naším myslí, tedy mozkem.

Vzhledem k tomu, že náš mozek je svým způsobem také stroj, lze předpokládat, že se naše vědomí jednou podaří přenést i na jiný harddisk s procesorem. Když pak někdo harddisk smaže a mě živého zastřelí, budu na onom světě dvakrát? Nebo když někdo mě živého zastřelí a zůstanu jen ve stroji, budu moci sám se sebou (třeba přes médium) „já stroj a já v záhrobí“ komunikovat?

Když vytvořím hodně svých kopií a každá z nich projde jiným vývojem, budou pak na onom světě různé varianty „já“, nebo se po smrti tyto varianty smíchají v jednu univerzální?

Z pohledu smrtelníka

Bude na onom světě taková varianta „já“ jaká bude v konečné fázi vývoje mé mysli?

A pokud ano, a já umřu jako senilní děda, budu na onom světě senilní duše, které nepozná ani své nejbližší? Jak potom mohu sám se sebou nebo s mými příbuznými ze záhrobí komunikovat, když je ani nepoznám?

A pokud ne, moje mysl z jaké doby bude na onom světě? Budu si moci vybrat? A budu si vybírat z pohledu senilního starce, malého dítěte nebo z dnešního pohledu?

Když umřu jako batole, budu na onom světě v jakém stavu mysli?

A pokud to beru ze špatného úhlu, tedy kdyby nebyla duše podobná naší mysli, ale byla pouze něco jako „éter“ který si vždy jen „přesedne“, jinam jak by pak bylo možné komunikovat se zemřelými, kdyby jejich duše byly dávno „přesednuté“ do někoho jiného?

Pokud se tato „esence“ nepřenáší na jiného tvora. Pokud tedy zůstává pouze v nějakém světě mimo naše vědění. Může mě tato myšlenka uspokojit, když tato esence nutně musí mít svoji vlastní identitu, protože moji identitu přejmout nemůže, jelikož se moje identita s věkem mění, tak jak se vyvíjí má mysl. Pokud má tedy moje esence vlastní novou identitu, pak to nejsem já, jak sám sebe vnímám dnes. Může mě tedy uspokojit, že si bude po mé smrti někde lítat nějaká cizí identita s nálepkou „destilát: Novotňák r.v. 2059…“?

Pokud se duše může převtělovat po smrti do novorozených osob či zvířat a zároveň, pokud může duše „zemřelých“ komunikovat s živými, pak musí být duše na stavu mysli své „oběti“ nezávislá. Je pak mysl oběti závislá na stavu duše, když duše je na stavu mysli nezávislá? Může duše přijít do „pekla“ či „očistce“, když je nezávislá na stavu mysli své „oběti“, tedy nezávislá na jejich činech? A je-li duše nezávislá na stavu mysli své „oběti“ může být jedna duše ve více myslích současně? Může tedy více lidí sdílet jednu duši?

A vůbec, kde byl ten přelom, kdy jsme přestali být opicemi a začali být lidmi a zasloužili jsme si po smrti přejít na „druhou stranu“?

Pokud jsme nikdy nebyli opicemi a byli jsme stvořeni, proč nacházíme v zemi další a další kosterní ostatky přechodových vývojových forem? Proč tu máme spolehlivou uhlíkovou metodu datování stáří?

Proč by to „všemohoucí“ dělal? Proč by nám dával přímé důkazy o tom, že jsme se vyvinuli z bakterií, když mu záleží na tom, abychom věřili v jeho stvoření? Záleží mu vůbec na tom, abychom v něj věřili? A pokud je mu to jedno, proč by nám dával jakási přikázání o jeho uctívání?

Kdyby tu někdo všemocný byl a chtěl, abychom v něj všichni věřili, proč by svoji moc neprezentoval tak, aby o ní nemohlo být pochyb?

Ale to jsme odbočili, vrátíme se zpět k opicím

Má duši pouze tvor, který je si schopen uvědomovat sám sebe, nebo všichni tvorové bez rozdílu? Pokud mají duši i opice, kočky, ptáci, brouci… Kde to začíná? Co už duši nemá, máme duši od početí jako jedna buňka nebo až ve chvíli, kdy si dovedeme sami sebe uvědomit? Mají duši mravenci? Mají duši prvoci? Mají duši více-buněčné organismy? Mají duši bakterie, jako živé organismy? Mají duši viry? Mají duši počítačové viry, které jsou v principu stejné a také umějí pouze zkopírovat se, případně zkopírovat se s chybou či vylepšením? :)

Za miliardy let existence vesmíru nás už hodně umřelo, jsme tam všichni? Není nám tam těsno s těmi bakteriemi? Jak vypadá esenciální duše od bakterie, dá se s ní komunikovat? Převtělujeme se, aby nebylo potřeba tolik duší? Kde se berou nové duše, když se počet žijících bytostí zvedne? Jsou duše v některých z nás miliony let staré a v jiných z nás „novorozené“?

Kdybychom se množili dělením, tak jako bakterie, či kopírováním, tak jako viry, která naše půlka si nechá originální duši a která novou? A jak to mají siamská dvojčata?

Míchám tu teorii klasického náboženství, spiritualismu a hinduismu, přičemž je dávno patrné, že se vzájemně vylučují, ale která z nich je pravá? Nebylo by na místě, aby si duchovní z celého světa sedli ke kulatému stolu a konečně se domluvili, abychom v tom my, obyčejní smrtelníci, měli konečně jasno? Nebylo by na čase, aby všichni duchovní „vyložili karty na stůl“ a jeden po druhém obhájili, empiricky, či filosoficky podstatu svého náboženství a přestali přesvědčovat právě a pouze o své pravdě silou či slovem? Bylo by možné případně najít průnik těchto filosofických směrů, ten nezvratně empiricky dokázat a ustanovit jako jedinou nezvratnou pravdu až do jejího nového empirického překonání?

A pokud to nedokážou, nebylo by nejlepší tohle všechno škrtnout a začít od znovu?